„Mám tip na fenzační vandr,“ povídal Trhač. „Koufek od Mfena je pífkovcová rokle s velkou jefkyní, kde bychom mohli přefpat. Prý fe jmenuje Partyzánfká jefkyně.“
Trhač nemluvil žádnou tajnou řečí, jak by se mohlo zdát, jen si ve chvílích rozrušení šlapal na jazyk. A rozrušen byl, protože o té pískovcové rokli u Mšena slyšel úžasné věci od kamaráda Davyho, který ji osobně prolezl. „Hlavně fi mufíme vzít febou doft vody, Davy říkal, že v pífkovcových fkalách je málo ftudánek!“ Potom vytáhl z kapsy pomačkanou letitou turistickou mapu „Kokořínsko“. Rozprostřel ji, jeho oči za mohutnými obroučkami brýlí zamžikaly a chvilku hledaly. Za několik vteřin zapíchl prst někam doprostřed a vydechl: „Tady! Vrbodol! Bude to dobrodruftví!“
Autobus nás čtyři vyplivl na křižovatce někde mezi poli s obilím. Trhač znovu třímal mapu a spokojeně se šklebil, všechno mu od rána vycházelo. Vlak i autobus nám jel přesně tak, jak vyčetl z jízdních řádů. A byl velmi spokojen s jeho novou nádhernou tornou „úeskou“, která mu bezvadně seděla na zádech. „Kupředu, jen kupředu tímto fměrem!“ halekal, neohrabaně přeskočil příkop a vykročil rovnou do nekonečného lánu dozrávajícího obilí. Hrnuli jsme se za ním. Během chvilky jsme došli k názoru, že příště si na cestu obilím raději oblečeme dlouhé kalhoty.
Prodírali jsme se v kraťasech cestou necestou drsným obilím pod pražícím sluncem snad půl hodiny, až se před námi objevil zelený pruh křovisek a stromů. Obilí přešlo v hlubokou trávu a koruny stromů poskytly chladivý stín. Prohlíželi jsme si nohy, posekané dozrávajícím obilím. Jim vytáhl čutoru a začal si škrábance polévat vodou. „Fetři vodou, nefťaftníku, chcef zahynout žízní!?“ vřeštěl Trhač.
Dan se mezitím vydal na průzkum lesíka a já spěchal za ním. „Tady začínají skaliska, Billíčku!“ křikl na mě, „…začíná tady soutěska, pokračuje do neznáma!“ Rychle jsem Dana doběhl a skutečně – před námi se do terénu zakusovala a dále klesala uzoučká pěšina, z obou stran sevřená pískovcovými skalami. Z okraje lesíka nic vidět nebylo. Překvápko!
Ve chvilce k nám dosupěli i Trhač a Jim. Dan kráčel soutěskou níž a níž, já hned za ním. Po několika minutách chůze se skalní stěny kolem nás vypínaly již do několikametrové výše. Soutěska byla občas tak úzká, že jsme sotva prošli. Bylo to až nepříjemné, strašidelné. Hu! Ztraceni ve skaliskách, děsivá představa! Dan a já jsme byli hubení, takže jsme se nakonec vždycky protáhli bez větších problémů. Jim, který šel za námi, také – tehdy byl ještě štíhlý (Tlustej Jim se z něj stal až později v Americe, kde svou hmotnost během krátké doby zdvojnásobil). Ale o Trhače jsme měli starost – byl trochu při těle. Ale hekání a šustění látky o pískovec nedaleko za námi neustávalo, takže i jemu se patrně dařilo postupovat.
Čas ubíhal a soutěska se začala trošku rozšiřovat, což Trhač vzadu halasně spokojeně komentoval. Úlevu, kterou nám toto zjištění přineslo, však zastínil Danův výkřik: „Stát! Hrůza, taková hrůza!“ Ve stejný okamžik se prudce zastavil, takže jsem do něj zezadu narazil. „Dávej pozor, nebo do toho šlápnu!“ vyplísnil mě. Pohlédl jsem přes jeho rameno na zem. To, co tam leželo, vypadalo opravdu hrůzostrašně. Mrtvá srna. Hleděla přímo na nás již dávno vyhaslými zraky, podivně zkroucená, nohy přelámané. „Hrůza, taková hrůza,“ opakoval jsem po Danovi a pohlédl vzhůru. Skály nad námi mohly být nějakých deset metrů vysoké. Chudák srna – stačila chvilka nepozornosti, chybný krok. Představil jsem si, jak padá dolů, do té děsivé pasti.
„Vracet se v žádném případě nebudeme!“ rozhodně pronesl Dan. „Prostě tu srnu přeskočíme a jdeme dál!“ Což také hned udělal – s tříkrokovým rozběhem a mocným odrazem srnu přeletěl jak cepelín, i když přitom vzal ramenem o stěnu. „Pořádný odraz to chce!“ křikl na mne, ale to už jsem skočil za ním, také narazil ramenem do skály a šťastně přistál kousek za zdechlinou. Byla to úleva. Nebyla to vůbec jednoduchá věc, skočit dva metry do dálky v tak stísněných podmínkách…a tušil jsem, že ještě jeden kamarád za námi to dokáže. Tím jsem ale nemyslel Trhače.
Jim se ztěžka rozběhl, protože mu v pohybu značně bránil jeho obludný batoh, ve kterém měl přibalenou snad i půlku prasete a pytel brambor. Odraz, skok, škrabání pískovce rameny a dopad do bezpečné zóny. Ovšem batoh Jima převážil a on se začal vyděšeně kácet vzad! Jeho nehty se zaryly do hladkých skal soutěsky, ale nebyly mu dostatečnou oporou. Na poslední chvíli jsem přiskočil a podal pomocnou ruku. „Fuj, měl jsem namále,“ ulehčeně vydechl.
Nakonec přišla řada na Trhače. Dan ho hecoval: „To dokážeš, udělej to jako Jim, my tě tady kdyžtak chytíme!“ V Trhačových očích se zračila nejistota a zmatek. Postupně však převládlo odhodlání. Poodstoupil ještě dále než my ostatní a s výkřikem „…kupfedu!!!“ se rozeběhl. Velmi ztěžka. A v následujících vteřinách byla soutěska mlčenlivým svědkem něčeho, co ještě za půl milionu let své existence neviděla a patrně už nikdy neuvidí. Trhačovi v okamžiku odrazu na vlhkém terénu uklouzla noha a s děsivým výkřikem hrůzy spadl po zádech přímo do mršiny!
Ležel chudák v mršině, vřeštěl „zvedněte mě, zachraňte mě!“ a my byli v šoku stejně jako on. Chvíli jsme ohleduplně dusili smích, ale moc dlouho jsme to nevydrželi. Jim podal Trhačovi ruku, zvedl ho ze země – ale i se srnou, která se mu napasovala na jeho krásnou novou tornu. Tiše na ní držela a kolem se začal šířit strašlivý zápach. To už jsme ale řvali smíchy. Trhač otočil hlavu dozadu a málem si vyšťouchl oko kopýtkem. „Fuj, fuj, fundejte to ze mě!“ kvílel a poskakoval. Až srna spadla. „Ach moje nová úefka,“ kvílel dál. „Fujtajbl, to je smrad, Trhači – než si to někde očistíš, půjdeš deset kroků za námi,“ řekl Dan. Nikdo z nás, kromě Trhače, proti tomu neprotestoval.
Bláhově jsme předpokládali, že Partyzánskou jeskyni uvidíme zdálky a půjdeme k ní najisto, ale ze dna soutěsky nebyl žádný výhled. Stále jsme pomalu škobrtali úzkou stezkou mezi skalami a pomalu propadali beznaději. Blížil se totiž večer a do soutěsky se začalo vkrádat šero. „Někde tady vlevo ve skále nad námi musí být ta jeskyně,“ halekal zezadu Trhač a šustil mapou. A skutečně – po pár metrech hlásil Dan, že nalezl výstupky ve skále, které vedou kamsi nahoru. Nad nimi se soutěska znatelně rozestupovala. Svitla nám naděje. Místo k přenocování je možná blízko!
Hbitý Dan v mžiku vylezl po výstupcích asi pět metrů nad naše hlavy a rozhlédl se. „Skvělý,“ zhodnotil to, co objevil, „je tady písková terasa a jeskyně. To bude ta Partyzánská, v ní se ubytujeme!“
Podávali jsme mu naše batohy a škrábali se za ním. Nakonec jsme na silném provazu vytáhli i Trhače s jeho batohem, který jsme mu zakázali sundat. To abychom se ho nemuseli dotknout. Seděli jsme zadýchaní na okraji terasy a byli nadšeni. Terasa mírně stoupala k nevelké jeskyni, její pískové dno však poskytovalo dost místa ke složení tělesných schránek čtyř znavených vandráků. Písek nám tekl pod nohama, když jsme se hrabali do jeskyně.
Trhač zůstal venku a zuřivě si pískem drhnul úesku. Patrně nebylo snadné se nečistot zbavit, takže dokonce vytáhl čutoru a batoh poléval vodou. To upoutalo Jima. „Šetři vodou, nešťastníku, chceš zahynout žízní!?“ povykoval na něj s úšklebkem. Co mu Trhač odvětil si raději nepamatuji.
Večer jsme strávili nad vybranými pochoutkami z mnoha konzerv, které se nám vykutálely z batohů. Zapíjeli jsme je čajem, Dan sebou měl naštěstí lihový vařič. Dřevo na oheň bylo totiž nedostupné – dál za jeskyní byly zase jen skály.
Ustlal jsem si na měkkém písku v jeskyni velmi pohodlně – na zem jsem rozprostřel velký igelit a na něj spacák, pod hlavu batoh. Ostatní dělali to samé. Leželi jsme a povídali dlouho do temné noci hlavně o tom, co jsme přes den prožili a dělali si legraci z Trhače, ale on už se smál také. A potom jsme usnuli a mně se v noci přihodila jedna z nejneuvěřitelnějších a nejděsivějších věcí, které jsem kdy zažil…
To bylo tak. Klidně si spím, spím, převaluji se na pískovém loži. A najednou mne probudí podivné trhnutí. Jako by mi někam dolů spadly nohy od kolen dolů. Hýbu s nimi a ony jsou opravdu v kolenech ohnuty někam dolů! Sednu si, vytáhnu z kapsy baterku, rozsvítím – takové leknutí! Krve by se ve mně nedořezal! Seděl jsem ve spacáku na kraji skály nad soutěskou! Došlo mi, co se stalo – písková terasa se svažovala z jeskyně směrem k soutěsce a můj igelit, na kterém jsem ležel, na písku báječně klouzal a klouzal…a já pomalu plul k té hrůze!
Opatrně jsem se ve spacáku plazil zpátky. A najednou jsem se všiml, že vedle mne leží na svém igelitu Dan a také pomalu směřuje k okraji terasy! Hned jsem ho vzbudil: „Dane, vstávej, jedeš do propasti!“ Procitl a klidně odvětil „…já vím, já už jedu podruhý…“
I ostatní kamarádi byli porůznu na cestě z jeskyně. Nakonec jsme pod sebou vyhrabali dolíky a z nich již neodpluli. A ještě jedna zvláštní zkušenost přišla té noci. Překvapila mne, protože jsem spal v pískovcové jeskyni poprvé. Spal jsem na zádech s otevřenou pusou a po vzbuzení jsem zjistil, že mám pusu plnou písku. Bylo to tím, že ze stropu jeskyně neustále padala zrnka. A proto je v pískovcových jeskyních na zemi spousta písku. Jeskyně vlastně pomalinku pískovcovou skalou putuje směrem vzhůru!
Druhý den ráno došla voda. Nebylo to nic příjemného, ale protože se nám podařilo odhalit viníky, tedy Jima a Trhače, dalo se to vydržet. Sešplhali jsme zpátky do soutěsky a postupovali po jejím dnu dál. K našemu překvapení po chvilce ústila do širokého zalesněného údolí, lemovaného skalisky. Na borovici u cesty byla letitá, sotva čitelná cedulka se šipkou a nápisem „Partyzánská jeskyně“, ale ukazovala úplně jinam, než odkud jsme přišli. A nic zvláštního se už nestalo.
Ale vlastně ano. Odpoledne cestou domů. V plném autobusu jsme stáli u dveří, Trhač přímo nad schody. Pod Trhače na ty schody přistoupil nějaký vymóděný navoněný mladík s načesanými lesklými vlasy. Trhač se držel za tyč nade dveřmi, ruce měl nahoře. Ještě trochu smrděl, asi proto se na něj mladík díval s odporem. Já vím, že to ode mne byla zlomyslnost, vím, že je Trhač lechtivý. Neměl jsem to dělat. Ale udělal. Trhače jsem polechtal na žebrech. Jeho ruka se zcela neovladatelně pustila tyče a prudce máchla do prostoru pod ní. Tam však byla mladíkova hlava, která schytala drtivý úder. Pečlivě udržované kadeře se rozlétly všemi směry, aby nakonec zaujaly tvar vrabčího hnízda. V mladíkových očích se střídalo překvapení a strach. „Promiňte, on mě polechtal,“ omluvil se s rozpačitým šklebem ve tváři Trhač.
Ch., 4.1.2015
Poznámky k historce „Vrbodol" - jak to bylo doopravdy, doplňky od očitých svědků, fotodokumentace...
Návštěvní kniha k této historce je zde! Klikněte sem a pište...
titulní strana